UNITED NIPPERS

UNITED NIPPERS - jihočeský florbalový tým sídlící v Suchdole nad Lužnicí

Příběhy slavných

Jak jsme dobývali kopce v Jeseníkách 2006

Jak jsme dobývali kopce v Jeseníkách 2006

     Pro utužení kolektivu jsme se rozhodli, že se zúčastníme lyžařské dovolené. V týmu máme výborné lyžaře, ale jsou mezi námi i tací, co stáli na lyžích poprvé a naposled na lyžařském výcviku na základní škole. Datum konání byl přelom roku 05/06 v Jeseníkách ve vesničce Branná. Partu stmelovali Negr, Negrovka, malá Negrovka, Tužška, Látys, Mičl, Milan, Krásič, Císa, Lucka, Onndy a Aneta.

     Odjezd byl naplánován na sobotu dopoledne. Látys, Mičl, Milan a Krásič jeli ze Suchdola vlakem jen s oblečením a jídlem. Zbytek vezl lyže a objemnější věci autem. Hned na nádraží v Suchdole Milan ukázal svou nervozitu, když nemohl najít mobil, volal domu z vypůjčeného, jestli ho tam nenechal a na konec ho našel v kapse v bundě, do které by ho v životě nedal. Tak, snad už jsme měli všechno a mohli jsme vyrazit. Do vlaku jsme si vzali zásoby jídla z domova. Králem byl s přehledem Látys, kterému doma napekli řízky snad z celé kýty a my mu jen tiše záviděli. Jarda se pustil do dlabance už v Majdaleně a před Benešovem již neměl bohužel pro nás, co na zub, protože začal bez přestávky povídat a povídat. Cesta vlakem do Prahy ubíhala bez problémů. V Praze - Vršovicích jsme přestoupili na rychlík směr Olomouc. Do Pardubic jsme dojedli poslední jídlo z domova. V Zábřehu na Moravě jsme museli zase přestoupit na nějakou místní lokálku, která nabrala asi hodinové zpoždění, což není u ČD nic neobvyklého.

     Konečně večer okolo 7 hodiny jsme se doplazili do cílového nádraží v Branné. V klidu jsme se ubytovali a vyrazili do místního hostince na průzkum terénu. Na sjezdovku jsme se dostávali okolo oběda, protože mezi námi jsou spáči vytrvalci. Dorazil i zbytek s lyžemi a my konečně vyrazili na sjezdovku. Sjezdovka byla asi 400m dlouhá, z jedné strany byl kopec mírný a z druhé strmější. Každý poznal, kdo je dobrý lyžař a kdo horší. 2. a 3. den zvládli sjetí kopce všichni bez problémů a tak jsme 4. den vyrazili dobýt jiné středisko a to konkrétně Ramzovou. Jenže to jsme se škaredě mýlili, protože po vystoupení z lanovky jsme se podívali dolů a viděli jen hustou mlhu. Sjezdovka byla neupravená, zledovatělá a samá mulda. Ještě navíc bylo všude spoustu lidí, hlavně zlobivých polských občanů, takže se nedivte, že jsme měli strach nejen o jejich zdraví, ale taky o naše. I silnější kousky z naší skupiny usoudili, že je zde spoustu lidí a bude lepší se vrátit zpět na chatu. Balzámem na duši pro nás bylo každodenní večerní lyžování za umělého osvětlení, protože sjezdovka byla prázdná a na lanovku se nemuselo vůbec čekat. Dole u vleku bylo i malé občerstvení, kde se nám moc líbilo.

     Když jsme se vrátili večer ze sjezdovky, předem vybraná dvojce měla za úkol uvařit pro všechny jídlo. Měli jsme párky s kaší, kaši s párky, buřtguláš a jiné dobroty, za které by naše kuchařky doma od nás nemohli čekat rozhodně velkou pochvalu. Po večerech jsme hráli mezi námi velmi oblíbenou hru,, Člověče, napí se!!“. Tato hra má velice specifická pravidla a hráči odpadají tak nějak sami od sebe. Ráno většinou Negr přivezl snídani a nezapomněl vzít pánské polovině osazenstva bednu s normálním pivem, protože místní hanušovický patok nám moc nevoněl. Jenže ve středu došly v Jednotě i tyto zásoby a museli jsme přejít na Hanušovice. V jednotlivých pokojích jsme měli uklizeno, jen kutloch obývaný známými firmami Tužka, Mičl, Krásič, Milan a Látys vytáčel naše dámské osazenstvo k nepříčetnosti, hlavně tedy Negrovou. Ještě musíme podotknout, že Látys jako nejmladší obyvatel tohoto chléva, musel spát po celou dobu pobytu na zemi ve spacáku mezi zbytky oblečení ostatních, protože byly jen 4 postele.

     Ke zlatým hřebům našeho pobytu patřila oslava, kterou řídil čerstvý strýc Krásič. Hospoda byla na náměstí, náměstí na kopci a na kopec jsme se museli dostat po polorozpadlých schodech, na kterých byl ještě navíc ušlapaný zledovatělý sníh, takže nebyla nouze o komické situace. V hospůdce jsme pojedli, popili a velmi veselí jsme se po nám známých neosvětlených schodech vraceli zpět. Naše bilance na schodech byla katastrofální - jeden rozsedlý mobil, několik rozbitých lahvářů, hodně modřin a málem ztracený Látysův telefon za vydatné podpory dobráka Tužšky. To nejlepší teprve přišlo, když se Milan s Onndym začali dohadovat, kdo trefí okno u domu přes potok. Milan hodil a netrefil, Onndy hodil a trefil okno v ložnici, ze které na nás začal řvát pan neznámý, který se nechtěl stát naším kamarádem, že na nás pustí psi. Ale to neměl dělat, protože pohotový Milan mu odpověděl, ,,Klidně je pust, stejně žádný nemáš!!“ A všichni jsme začali prchat a tušit průser. Ráno nás vzbudilo klepání paní správcové na okno a Tužška jí šel vysvětlit, že jsme malinko slavili a moc se omlouváme. To, že jsme slavili poznala správcová asi hned, protože na ní z převisu sněhu na střeše trčela lopata, což není normální jev. Řekla nám, aby vrhači sněhových koulí koupili bonboniéru a došli se na obec omluvit, protože jsme probudili pracovnici úřadu. Za posměšků všech vyrazili viníci na exkurzi obecního úřadu, kde předali desátky, popovídali si s představiteli obce a zároveň se omluvili.

     Největší karambol na lyžích měla na svědomí dvojice Tužška a Látys. Když už čekali u vleku, tak Látys zbystřil děvče na lyžích, za kterým se ohlédl. Jenže v tom přijela sedačková lanovka. Jardovi podrazila nohy, takže dopadl rovnou na sedák a Tužška pohotově zaklapl madlo takovým způsobem, že trefil Látyse do zad. Ten tedy absolvoval prvních 5 metrů na lanovce v předklonu a nemohl zvednout špičky u lyží, což se mu stalo osudným. Když se snažil narovnat, tak se mu jedna lyže zapíchla do sněhu a vypnulo mu vázání, takže Jarda dokončil jízdu lanovkou jen s jednou lyží. Ostatním byla tato lyže povědomá, ale říkali jsme si, že Jarda přece není takové dřevo, aby ztratil na vleku lyži. To jsme se, ale škaredě mýlili, protože Látys stál vedle lanovky bez lyže a odkýval každému zvlášť, že to prkénko dole je jeho a Tužška už mu ho veze. Nakonec vše dobře dopadlo a Jarda měl svou lyži zpět.

     V pátek večer jsme si sbalili věci a v sobotu vyrazili domu. Známé firmy posílené o Onndyho a Anetu, která vystupovala v Pardubicích jeli vlakem přes Prahu a zbytek autem. Na hlavním nádraží v Praze jsme nakoupili denní tisk, nějaké to jídlo, okoukli jsme pražské bezdomovce a vyrazili dalším vlakem na jih Čech. Ve Veselí nad Lužnicí jsme měli chvilku čas, tak jsme zašli do proslavené zdejší nádražky. Zde byli k vidění místní borci, co pivo zapíjeli kávou s rumem a odpalovali jednu cigaretu za druhou. Z tohoto pajzlu vytáhli nos asi jen, když šli pro sociální dávky, proto asi vypadali jejich tváře tak vrásčitě, jako kdyby je někdo obalil zmačkaným celofánem. Nejhorší zážitek musel strpět Látys, který potřeboval na nádražácký záchodky, který ve Veselí vypadají, jako kdyby se zde prohnala lokální záplava mnohonásobně větší než v roce 2002. Na závěr musíme uznat, že Jeseníky jsme zvládli úspěšně, nikoho jsme cestou neztratili, ostudu jsme taky žádnou velkou neudělali a hlavně se nikomu nic vážného nestalo.

Žádné komentáře
 
Případné námitky, dotazy a postřehy k blogu posílejte na unitednippers@googlemail.com

Děkujeme!